Žádný podcast neexistuje
Zákaz Spotify či YouTube by Český rozhlas připravil o dvě třetiny online přehrání. V bojůvce o rozhlas toho ale zapadlo mnohem víc.
Britský, francouzský, švédský, španělský či rakouský veřejnoprávní rozhlas nahrává svá audiodíla do aplikací jako Apple Podcasts či Spotify. Italská RAI to, jak jsem pochopil, nedělá. Posluchači musí do speciální aplikace. Několik týdnů jsme na internetu řešili, jak by měl postupovat Český rozhlas. „Má ČRo vyrábět za veřejné peníze podcasty, které pak jdou do aplikací?“ ptal se komentátor Seznam Zpráv a polovina podcastového dua Dobrovský & Šídlo Jindřich Šídlo. Problém má s distribucí i samotným formátem „podcastu“.
Mám jeho otázky za legitimní. Definice veřejnoprávnosti skutečně potřebuje aktualizaci pro digitální éru. Nedávná debata ale příliš plodná nebyla – spíš se pábilo, s daty či zahraniční praxí se páral málokdo. Kus odpovědnosti nese vláda. Slíbené navyšování poplatků mohla spojit s ambiciózní novelou, která by usadila veřejnoprávní média v 21. století. Namísto toho nechala soukromá a veřejnoprávní média, ať si digitální hranice veřejnoprávnosti vyjasní za zavřenými dveřmi. Neprůhledný proces vytvořil perfektní půdu pro hybridstvo. Nejde jen o podcasty. Hraje se o to, jestli humbuk odradí poslance od hlasování pro navýšení poplatků.
Čas na rekapitulaci, co v twitterovém bahýnku zapadlo.
Jen rozhlasový pořad
Český rozhlas dělá „podcasty“ už dvacet let. V roce 2004 začal nahrávat na svůj web MP3 záznamy pořadů. O rok později spouští přívětivější webovou aplikaci Rádio na přání a začíná vysvětlovat, jak dostat rozhlasové stopy do iPodu, od něhož máme i označení podcast.
Veřejnoprávní rádio od té doby dělá to samé. Jen se jeho původní služba v čase proměnila přes iRadio do stávajícího Mého rozhlasu a rozšířila se paleta aplikací, kam své audio přes RSS nahrává. Nejdůležitější roli mezi platformami dnes hraje Spotify, YouTube a pak desítky menších služeb. Lidé si tam pouští konkrétní věci, stejně jako si dřív kupovali své oblíbené rozhlasové hry na deskách.
Žádný podcast proto neexistuje – rozhlas dělá už sto let audio, jen se změnila distribuce.
Kecy veřejnoprávní konkurenci nemají
Na distribuci ale pochopitelně záleží. Určuje i podobu sdělení. Některé rozhlasové pořady sledují bytostně internetovou logiku. Uznávaná Vinohradská 12 by ve své podobě patrně nevznikla jen pro kontinuální éter – pracuje hojně s postprodukcí, hudbou, neohlašuje ukázky a vůbec porušuje řadu řemeslně-rozhlasových tabu.
Denní zpravodajský podcast navíc může dělat každý, nepotřebujete být rádio. Dokazují to třeba Seznam Zprávy, kam původní tým z Vinohradské odešel. Nové situaci by měly odpovídat i nová pravidla hry, soudí někteří. Český rozhlas ať zůstane u lineárního rádia, neměl by ale dělat podcasty, navrhují zasloužilí novináři a dnes už hlavně komici Šídlo či Miloš Čermák.
Vadí jim přímo formát podcastu. Nikde jsem však nevyčetl, jak rozhodneme, kde končí podcast a začíná dokumentární série či denní publicistika. Vinohradská vznikla pro internet, Český rozhlas ji dnes ale stejně jako drtivou většinu svých „podcastů“ protočí i v běžném vysílání. Žánry se vyvíjí, proudové vysílání taktéž – stejně jako se mění třeba podoba televize pod vlivem Netflixu.
Nabídnuté definice ryzího podcastu nepomáhají. „Hlavními atributy podcastů jsou: živelnost, nedefinovatelnost, rozmanitost a formální neurčitost,“ píše poněkud neurčitě Čermák. Podcast považuje za žánr, který přináší něco úplně nového. Obávám se, že se jedná o projev historicko-kulturního nezájmu.
Od vynálezu Edisonova fonografu máme téměř 150 let. Během té doby vyšlapali audio-lidé nespočet zvukových stop. Soudobé podcasty v drtivé většině případů nepřináší formálně nic, co by se nevyzkoušelo po celém světě v rozhlasových dokumentech, hrách, rozhovorech, četbách, publicistice, satiře či hudbě.
Přesto se novodobé ne-veřejnoprávní podcasty mohou zásadně odlišovat. Nemusí hledět na objektivitu a vyváženost, kultivovaný jazykový projev a vůbec všechny zásady, které po Českém rozhlasu požaduje zákon a kodex.
Skutečně vyrostly nové fenomény. Vyhonit ďábla či Kecy a politika by Český rozhlas nemohl vysílat. Tohle ale už naše regulace pokrývají. Dávají veřejnoprávním pořadům jasné mantinely, které nepředstavují pro většinu nezávislých podcastů přímou konkurenci.
Podcastům vládne woke Dvojka
Lidé rozdělení na nové a staré neřeší. Prostě poslouchají rozhlasové pořady. Stejně jako před 50 lety. Ukažme si to na online poslechovosti Českého rozhlasu.
Netáhnou ji většinově hip pořady, z nichž se počestným mužům mlží brýle. Všem zdaleka uniká Český rozhlas Dvojka, stanice nejpopulárnější mezi staršími ženami, která v loňském roce uspěla s projektem Gott navždy. Mezi jejími pravidelnými pořady boduje v online prostoru novodobým-true-crimem-inspirovaná-ale-formálně-propracovanější Kriminálka a klasické rozhlasové kusy jako Četba na pokračování nebo Toulky českou minulostí.
Četby a dramatizace vládnou i na Vltavě, která bojuje s Plusem o druhé místo v on-demand poslechovosti, ukazují statistiky, které Český rozhlas předkládá pravidelně radním a veřejně visí na webu.
Hádám, že podstatná část posluchačtva Dvojky či Vltavy netuší, že existuje podcast, zbytku to přijde jako legrační nálepka pro něco dávno zaběhnutého. Nabídka pro ně funguje. Teď ale přichází mediální inženýr, který řekne, že Kriminálku zrušíme, zatímco detektivní rozhlasovou četbu necháme?
Osobně nepatřím mezi ty, kteří touží extra regulacích něčeho, co pro všechny normální lidi se selským rozumem funguje.
Nejvíc poslechů bere video
Pořád tady zůstává relevantnější otázka. Měl by ČRo dávat svá díla i na Spotify či Apple Podcasts? Obecná argumentace vypadá následovně. Rádia přišla o svůj monopol, avšak stále mají materiální zázemí a duševní know-how pro tvorbu špičkového audia, které pak v aplikacích soupeří o uši s původně textovými redakcemi i solitérními tvůrci. To někteří považují za neférové. Rádi by proto omezili distribuci jen na původní aplikace Českého rozhlasu.
Český rozhlas toho skutečně nedělá málo. V roce 2023 nabízel v aplikacích třetích stran 444 pořadů, z nichž 321 vydávalo nové epizody, uvádí výroční zpráva. (Taktéž dostupná každému na rozhlasovém webu, jen z ani základních dokumentů nikdo v dosavadní debatě nevycházel.)
V aplikacích se setkávají rozhlasové klasiky vysílané od šedesátých let, pořady Wavu o hudbě i rozhovory ostravského studia. Většina z pořadů má malou poslechovost, plní niky, některé nicméně patří mezi nejposlouchanější pořady v Česku. V první padesátce na Spotify nacházíme čtyři veřejnoprávní pořady, v Apple Podcastech pak pět. Je to hodně, málo? Napište do komentářů!
Aplikace třetích stran mají pro Český rozhlas distribučně obrovsky důležitou roli. V on demand poslechovosti měly v roce 2023 celkem 42 % podíl, zbytek braly původní rozhlasové weby a aplikace. Meziročně poslechovost stoupla o 25 % na 82,2 milionu přehrání.
V podílu 42 % i grafu výše ale chybí vůbec nejdůležitější YouTube. Rozhlas tam nahrává typicky videozáznamy rozhovorů, jako jsou ty Lucie Výborné. V roce 2023 na YouTube zaznamenal 67,5 milionu zhlédnutí, což dělá 45 % z celkových on demand spuštění.
Nejste tak výjimeční
Videoportál jako nejsilnější kanál Českého rozhlasu zní paradoxně. Vysvětluju si to tím, že pro většinu Čechů představuje zdaleka nejběžnější platformu. Slovo podcast naopak ještě před pár let znala jen desetina populace. A pak je tady ještě druhá rovina.
Audio je pořád malinkaté!
Osamocený Kovy zaznamená na svém YouTube kanálu ročně hrubým přepočtem téměř pětinu všech rozhlasových přehrání. Masovou sledovanost si drží i televizní vysílání – StarDance stále sleduje na 1,7 milionu lidí. Do toho lidé tráví stále víc času sledováním Netflixu, Voya či TikToku, kde čísla skáčou ještě neskonale rychleji.
Dosah má ale i lineární rádio. Nejposlouchanější stanici u nás, Radiožurnál, denně ladí 800 tisíc posluchačů. Kdybychom zapnutí rádia hampulácky počítali jako svého druhu on demand, Český rozhlas má na jediné své stanici ročně dvojnásobek spuštění než na všech online kanálech.
Selhává Český rozhlas v online distribuci? Nemyslím, kdyby tomu tak bylo, vůbec se o tom nebavíme. Jen musíme z mlhy silných vyjádření vystrčit hlavu a vidět, o jak velkém odvětví se bavíme. Rostoucím. Stále však docela malém. Kdo má na epizodu nižší desítky tisíc poslechů, patří mezi v Česku mezi špičku.
Vidíme to i ve Spojených státech. Hodně se mluví o tom, jak důležitou roli hrály podcasty během nedávných voleb, kdy Trumpovo vystoupení u největšího podcastera světa Joe Rogana zaznamenalo během tří dní na 38 milionů shlédnutí. Avšak dejme to do kontextu: debatu Trumpa a Harris sledovalo v televizi živě 67 milionů lidí.
Podcasty stále zůstávají daleko za televizí, zpravodajskými weby a sociálními sítěmi, když se výzkumníci ptají na běžnou cestu Američanů k politickým zprávám. V Česku předpokládám ještě menší podíl.
Aspoň zbyde méně Babišovi
Český rozhlas nejedná svévolně. Řídí se zákonem. Ve něm stojí, že „rozhlasové programy může digitálně šířit rovněž prostřednictvím jiných sítí.“ Mám za hospodárné, že když už něco vyrábí, snaží se tím zasáhnout co nejvíc lidí. Naplňuje tím, jak tomu rozumím, i svou roli podporovatele společenské soudržnosti. Stejný pořad může přes fragmentaci mediální krajiny poslouchat seniorka na Dvojce i její vnučka na Spotify, která by o ČRo jinak dost možná nezavadila.
Pokud bychom svobodnou distribuci zakázali, online poslechovost by teď klesla až o dvě třetiny. Část lidí by si našla cestu do rozhlasových aplikací. (Nepochybně by to musela doprovázet velká kampaň, kterou by pak mnozí kritizovali jako nehospodárnou.) Pořád se ale bavíme o dramatickém omezení, které navíc útočí na svobodu internetu.
Krása podcastové distribuce spočívá i v tom, že běží přes otevřený standard RSS, který doručí každému tomu, co si přihlásí. Člověk nepotřebuje žádné sociální sítě či newsfeedy Seznamu, nemusí používat ani aplikace jako Spotify – existují stovky nekomerčních alternativ, které si může i každý zbastlit sám. To mi docela sedí k veřejné službě.
Politický komentátor Šídlo ale nabízí i pozitivní interpretaci, proč může být spálené země dobrá: alespoň Andreji Babišovi nepadne do rukou tak bytelná infrastruktura. Mediální teoretik Čermák neméně podivuhodnou argumentací dochází k tomu, že právě radikální snížení poslechovosti povede k tolik potřebnému navýšení poplatků, neboť to kdovíproč podpoří společenskou vůli. Ocituju jej ale raději v celku:
Budoucnost veřejnoprávních médií stojí a padá s poplatky koncesionářů, a pokud pro ně bude společenská vůle, je tato budoucnost zajištěná. A to je – vedle neférovosti konkurence vůči soukromým podcastům – druhý dobrý důvod, proč by se měl ČRo tomuto žánru vyhnout.
Heh.
Aktuální diskuzí, obávám se, prostupuje ideologie nárokovosti, jak o ní v blahé paměti mluvil Petr Kellner. Někteří lidé začali nahrávat audio, aby se v nich usadila představa, že by kvůli nim měl Český rozhlas ustoupit od toho, co dělá posledních dvacet let. Co tady on sám do velké míry roztlačil.
Většina lidí by na poptávané regulaci patrně nic nevydělala. Na vznášení nároků a požadavků má ale každý právo. Dělejme to víc!
Půda pro hybridstvo by design
Čermák i Šídlo mají vlastní podcasty, první spolupracuje a druhý pracuje pro Seznam Zprávy, které mají několik audio pořadů. Redakce patří Seznamu, který vlastní i platformu Podcasty.cz a dva rádiové stanice. Obě rádia patří do Asociace provozovatelů soukromého vysílání, která přímo v éterech spustila kampaň proti zvyšování navyšování koncesionářských poplatků. (Zaznívají v ní přinejlepším zavádějící argumenty.) Do rádiové Asociace patří také rádia holdingu Prima, se kterým spolupracuje Michal Půr, autor několika podcastů a majitel společnosti společnosti DataRun, která se soustředí právě na podcasty.1 I hybridní novinář / mediální podnikatel brojí proti svobodné distribuci veřejnoprávního obsahu.
Institucionální propojení neznamená, že sledujeme kampaň. Věřím v ideologické přesvědčení. Nesmíme však zapomínat, že se hraje v první řadě o aktuálně projednávanou novelu zákona. Má navýšit poplatky, rozšířit definici poplatníka i na lidi s chytrými telefony či omezit reklamu. Jedná se o poměrně přehledné věci, s nimiž není nikdo úplně spokojený, takže ucházející kompromis. Největší neznámou zůstává zavedení Memoranda, které by každých pět let zpřesnit definici veřejné služby.
Lepší definici potřebujeme. My ji známe ze zákona a Kodexu, který Poslanecké sněmovně předkládá ke schválení Rada Českého rozhlasu. Oba dokumenty ale vznikaly před mnoha lety, nemyslí dostatečně na digitální služby. Doba skutečně vyžaduje regule pro distribuci či používání sociálních sítí, komerčních molochů, do nichž veřejnoprávní média bezúplatně sypou svůj obsah. Bez sítí to ale taky nejde – potřebujeme debatu, co dělat.
Vláda si ovšem na větší reformu netroufla, chce jen záplátovat. Na palčivé otázky – co podcasty??? – má odpovědět právě Memorandum. To má ale z podstaty nešťastný design-proces. Veřejnoprávní média vznikají z demokratické vůle, teď se však nad vymezením digitálních hranic schází jen veřejnoprávní a soukromá média. Není to adekvátní. Veřejnoprávní média mají plnit poptávku veřejnosti, nemají být toliko rubem privátních hráčů.
Veřejnost teď ale ani neví, co tam vlastně řeší.2 Jen pak uvidíme výsledný dokument, který mají schválit příslušné rady a podepisovat ministr. To je samo o sobě nepřijatelné, výkonná moc se má držet od veřejnoprávních médií co nejdál.
Slýcháme štěky. Český rozhlas nebude podle Médiáře už tolik tlačit původní obsah na svém zpravodajském webu iRozhlas, což se historicky nelíbilo soukromým vydavatelům. Česká televize má zavést přihlašování na své iVysílání, popsala Lupa. Zbytek zůstává v mlze. To pochopitelně nahrává spekulacím a kampaním, které mají poslance odradit o hlasování pro navýšení poplatků.
Ve veřejné diskuzi Memorandum samotné téměř nikdo nezmiňuje. Debata se smrskla na podcasty a krajní nabídku: zakážeme vám distribuční kanály s víc než půlkou poslechů, a pokud se vám to nelíbí, potom ať vás klidně zruší. My proti tomu nebudeme nic namítat (Šídlo) nebo tomu přímo pomůžeme, protože politici půjdou na ruku spíš vlivnějším soukromým médiím (Petros Michopulus z podcastu Kecy a politika).
Mezi výhružkami padají vyložené nepravdy. Jeden z příkladů: šéfredaktor Reflexu Martin Bartkovský vidí problém v navázání odměn generálního ředitele na sledovanost, ve skutečnosti má podíl na televizním trhu při rozhodování o odměně jen 5 % váhu.
Takhle to přece nejde.
Menší dosah, menší legitimita
Poplatek za Český rozhlas 45 Kč měsíčně zůstává stejný od roku 2005, poplatek za Českou televizi 135 Kč od roku 2008. Reálná hodnota silně propadla. Obě instituce poslední roky omezují původní tvorbu, propouští, špatně platí, otevřeně jedou švarcsystém. Vláda navrhuje zvýšení poplatku na 55 Kč a 150 Kč, byť obě instituce dlouho volaly po vyšších částkách.
Vládní koalice chtěla navýšení stihnout ještě letos. Nejspíš to ale nedopadne. Pokud to nestihne do konce volebního období nebo se na to jednoduše vykašle, což podle některých chce hlavně ODS, potom Bůh s námi. Čeká nás omezování původní tvorby, možná konec populárního Déčka či ČT Sport, vyhazovy spousty lidí, z jejichž práce profituje i široký kulturní sektor.
Od příští vlády nemůžeme čekat nic moc dobrého. Opozice v čele s ANO a SPD chce poplatky zrušit a financovat veřejnoprávní média ze státního rozpočtu. To se dá udělat různě. Mohli bychom sledovat švédský model, nebo slovenský, kde vláda veřejnoprávní média de facto zestátnila. Můžeme hádat, jaká cesta by nám byla bližší.
Proto tweety o podcastech vzbudily tolik pozornosti. Hodně lidí, patrně i já sám, je vnímali jako ohrožení veřejnoprávních médií. To zní zbytečně dramaticky. Debatu o hranicích přece potřebujeme, psal jsem sám. Jen mohla být lepší a mohla přijít dřív než při schvalování poplatků, kdy se navíc mnozí svezli na twitterové misogynii.3
Ale hlavně: Návrhy na omezení tvorby, distribuce či propagace reálně vedou ke snížení dosahu Českého rozhlasu, a tak i jeho společenské legitimity. Pokud příští vláda skutečně půjde proti veřejnoprávním médiím, chci, aby i nahodilý posluchač Kriminálky věděl, že ta instituce na Vinohradské stojí za to chránit.
Chudí lidé si abonmá nekoupí
Stále někdo může říct, že mediální sféra skutečně potřebuje víc trhu. Argumentace zní zhruba následovně. Když veřejnoprávní média ustoupí, demokracie posílí, protože přestanou stínit komerčním médiím, která vykvetou tisíci květy. Nemyslím však, že to odpovídá realitě našeho světa.
Veřejnoprávní média v první řadě už dávno ustupují. Každý rok mají méně reálných peněz. Na druhé straně masivně narostl trh s digitální reklamou, kde veřejnoprávní média nemají prakticky žádnou roli. I tak soukromá vydavatelství upadají. Vinu nemají veřejnoprávní instituce. Kapitáni českého mediálního byznysu většinově nezvládli digitální transformaci, média přišla o důvěru lidí, jejichž životní zkušenost pražské redakce nedokázaly či nechtěly zprostředkovat, důvěryhodnosti nepomohla ani oligarchizace a nakolejování.
Nic z toho ale patrně nemá tak důležitou roli jako nástup digitálních platforem, které odsály pozornost lidí i inzerci. Na tom veřejnoprávní média nic nezmění. Jejich odchod ze Spotify nikoho nezachrání. Vydavatelství by měla hledat pomocnou ruku na konci svého ramene, přestat vyhlížet regulaci, která jim přinese spásu. Když chtěla při novele autorského zákona zatlačit na Google a Facebook nad rámec původní dohody, dopadlo to tak, že na Googlu a Facebooku nemáme náhledy zpráv a část redakcí přišla o miliony ročně. Velká média chtěla příliš, nikdo nemá nic.
Nechápejte mě špatně. Přál bych si co nejpestřejší mediální krajinu se silnými soukromými vydavatelstvími i malými tvůrci, kterým předplatná zajistí pohodlnou obživu. Jen nemyslím, že nás tam může dovést škrcení veřejnoprávních médií. To už bych se mnohem spíš ptal na vládě, proč české domácnosti stále utrácí méně než před pěti lety – to je skutečný skandál, který souvisí s ochotou předplácet média či tvůrce.
Možná ale o peníze tolik nejde. Největší mediální domy nemají jejich majitelé většinově kvůli výdělku. To na moci záleží. Rozklad či omezení demokratických institucí, mezi něž patří i veřejnoprávní média, naše ekonomicko-politická oligarchie vždy ocení.
Nestačí chránit
„Ale já to nechci platit vůbec,“ slýcháme jako ultimátní argument. To je srozumitelný pravicový postoj. Žijeme nicméně v Evropě, která v poválečné éře vyrostla na sociálně-tržním modelu. Hlásíme se k němu dosud. Hovoří se o něm v klíčových listinách Evropské unie, bytostně sociální rozměr má i česká Listina základních práv a svobod, která zaručuje bezplatné vzdělávání či zdravotní péči. Zákon zřizuje i veřejnoprávní média, která fungují na podobném principu: většina z nás to kolektivně platí, aby k tomu měli přístup úplně všichni.
A lidi to milují. Sociální stát se slovy sociologů Linka a Petrúškem těší všeobecné podpoře obyvatelstva, veřejnoprávní média dlouhodobě platí za nejdůvěryhodnější, Česká televize skončila šest let po sobě jako nejsledovanější televizní skupina, Radiožurnál má nejvíc posluchačů z českých rádií. Lidi nejsou pitomci. Vědí, že všeobecně dostupné a inkluzivní služby něco stojí, zároveň ale představují klíčový nástroj společenské soudržnosti, vzdělávání a rozvoje, a tak se to nakonec i vyplatí.
V nastupující éře národního konservativismu a hnědnutí přesto není těžké nahlédnout, že pro mnohé představují tak trochu anachronismus. Dnes by stěží prošel Kodex, který je tak woke. Český rozhlas podle něho „podporuje soudržnost společnosti a integraci všech jednotlivců, skupin a společenství zvláště se vyvaruje kulturní, sexuální, náboženské, rasové či politické diskriminace a společenské segregace. (...) A nepodřizuje snahu o kvalitní výstup tlakům trhu.“
Dejme si ještě kousek, protože to je skutečně krásný dokument.
Pro Kodex je nejvyšším a nepominutelným kritériem, k němuž zavazuje humanistická tradice v nejširším slova smyslu, respekt k lidské důstojnosti založený na úctě k veškerým projevům existence.
Diví se někdo, že petici proti navyšování veřejnoprávních poplatků vedla právě Aliance pro rodinu?
Tohle nestačí chránit. Veřejnoprávní média – stejně jako všechny instituce – potřebujeme kriticky rozvíjet. Tlačit na ně, aby svou misi skutečně plnila, což se dnes, obávám se, v řadě témat neděje.
Občanská společnost nedělá dost. Dokáže se za veřejnoprávní média postavit, chybí však vize a plány, co dělat. Když René Zavoral, generální ředitel Českého rozhlasu, obhajoval v roce 2021 svůj šestiletý mandát, neměl žádného soupeře. Petr Dvořák, šéf České televize, měl loni jediného relevantního vyzyvatele – ředitele brněnského studia Jana Součka.
To není dobře. Možná by to při účasti víc lidí dopadlo stejně, aspoň by ale vznikly kandidátské programy, a s nimi konečně i výživná diskuze o stavu a budoucnosti veřejnoprávních médií. Když se tohle neděje, vakuum – stejně jako každé sociální prázdno individualizované společnosti – zaplňuje pravicové hybridstvo.
Dostatek zájmu nevěnujeme ani radám ČT a ČRo. Já na jejich setkání chodil, mohu proto dosvědčit, že se v kontrolních orgánech skutečně nevznáší duch někdejšího předsedy Rady ČT Milana Uhdeho. Neposíláme tam nejlepší bojovníky. Nebo je tam možné poslanci (a nově i senátoři) nezvolí. Tak si to ale lidé dobré vůle holt musí na Malé Straně obšlápnout. To je politika.
Veřejnoprávní média představují jeden z klenotů evropského sociálně-tržního modelu. Často je redukujeme na zpravodajství, mají však neskonale víc rolí. Vzniká v nich nenahraditelná kultura, slouží jako zásadní paměťová a archivní instituce, vzdělávají, myslí na děti i sport, dávají prostor regionální a všelijak menšinové tvorbě, kultivují. Nebo aspoň mají. Mohou. Měla by. A to i v aplikacích třetích stran, soudím.
Jen tam bohužel nedávají můj oblíbený vltavský pořad Polední zvony, ve kterém v neděli v poledne hrají… zvony. Někdo objíždí republiku, pořizuje zvukové záznamy a dává k nim trochu historie. Nádherný.
Všechna moc pochází z archivu!
V lednu vydal i slušnou rešerši, jak fungují veřejnoprávní média napříč Evropou. Řeší se v ní hlavně financování. Otázka podcastů padne v úvodu, zbytek dokumentu se jí nezabývá.
Na roli podcastů v Memorandu jsem se ptal mluvčího ČRo, odpověděl, že obsah vznikající dokument nekomentují.
Pro hodnocení Slasti od Lindy Bartošové jako audiodíla doporučuju text Hanky Němečkové v newsletteru od Storylab Audio.
Je mě protivná ta intelektuální lenost zástupců generace, alá: „Hlavními atributy podcastů jsou: živelnost, nedefinovatelnost, rozmanitost a formální neurčitost,“ píše poněkud neurčitě Čermák.
Je to jako přes kopírák, bytostní naštvání nedotáhnou dál než na několikaminutovou reportáž ve večerních zprávách. Meh.